NIC zdůrazňuji NIC nebudete kopírovat! Jestli se to ke mě někdy dostane, tak si vás dám k obědu! 6 až deset let jím k snídani, 10 až 18 jím k obědu, 18 a víš jím k večeři! Pochopili? Takže, s příjmáním reklam končím!!! Přišla jsem totiž na to, že i když vám sem hodím příslušnou rubriku, tak to většina z vás stejně používat nebude. Takže ode dneška: 22. srpna 2011 tady rubrika Smeťák nebude. Což pochopitelně znamená- žádné reklamy, otázky na formspring.me. Jinak cituji Tabithu: REKLAMY IGNORUJI, SPAMERY ŽERU K SNÍDANI, SB NEPŘÍJMÁM (má poznámka- sb příjmám pouze po mailu, nebo zprávě autorovi, ok?), POKUD JE TO NUTNÉ BLOKUJU.NEHLASUJI ANI SE NEZÚČASTŇUJI ŽÁDNÝCH SOUTĚŽÍ, KRITIKU PŘIJMÁM RÁDA POKUD MÁ HLAVU A PATU.BUĎTE VÍTÁNI V MÉM ŠÍLENÉM SVĚTĚ......

Bezesná noc

22. června 2011 v 13:34 | Kirin MiraiRingo Suisei Shirayuki |  Jednorázovky
Tak další věc, která nemá žádný význam a je to prostě taková blbina.

Ano, další noc, která mi měla zapsat dalších pár černých linek pod oči. Všude kolem bylo ticho, až na hlasitě vyjícího psa na zahradě. Ležela jsem na posteli a z velké nudy začala počítat ovečky, dokud mi nedošlo, že tahle metoda na mě opravdu zabírat nebude. Když se mi konečně podařilo zavřít oči, aniž by mě můj drahocenný pejsek rušil, ozvala se moje bujná fantazie a dostavila se jedna z mnoha nočních můr. Když jsem se vzbudila, byla jsem celá zpocená a nejspíš by vám pohled na mě tu noc přišel asi dost k smíchu, zhledem k tomu, jak mě ten sen vyděsil. Převalovala jsem se sem a tam a nehorázně se nudila.

Byly tři hodiny ráno a rozjančený Beagl neměl ani pomyšlení na utišení, čímž mi osobně podepsal další den, kdy budu ve škole stát za nic. "Jestli zítra ráno otevřu oči, bude to zázrak" poznamenala jsem a převalila se na druhý bok. Ale najednou se ozvala velká rána a všechny knihy v chatrných poličkách se jako na povel odporoučely k zemi. "Lepší to být nemůže!" zabručela jsem a snažila se vyhrabat z postele. Radši bych se neviděla za to, jak jsem se tu noc mýlila. Samozřejmě, že to molo být horší a o hodně. Začala jsem se přehrabovat v hromadě knih, když tu jsem narazila na něco, co se knize rozhodně nepodobalo. Rozsvítila jsem, vzala jsem si brýle a zaostřila. Byl to jakýsi muž v uniformě a vypadalo to, že hodně tvrdě spí. Vzhledem k tomu, že mě pořád ještě bolela hlava kvůli oslavě kamarádčiných narozenin (ne, nepiju, jen jsem toho moc nakombinovala) a nedocvaklo mi hned, že ten, co leží pod tou tunou knih je vlastně.... "Prusko!". Světlovlasý na mě upřel své rudé oči a se značným udivením a omluvou vyskočil. "Není ti nic?" zeptala jsem se s obavami, protože ta tuna knih byla dostatečně těžká, aby vám dokázala zlomit ruku, ale Prusko udělal pár pohybů, které byly v mém mrňavém a zabordelařeném pokojíčku možné a řekl, že se cítí v pořádku. A pak přišla otázka, kterou jsem už více-méně čekala: "Kde to jsem? A kdo jsi ty?"
"Jsi v České republice o několik desetiletí, možná i staletí později a jak se jmenuji? Jsem Suisei Shirayuki"
"No to je pěkné, ještě nedávno jsem se těšil z bratříčkova pohledu plného vzteku a teď jsem v budoucnosti"
Začala jsem horečně přemýšlet, Jak mu mám říct, že u nás je jen kreslená postavička? Mám ho moc ráda na to, abych mu to vpálila jen tak do tváře. Řekla bych, že tohle se mu asi moc líbit nebude.Nervózně jsem postávala a nakonec jsem začala sbírat knihy a nebohému Gilbertovi jsem řekla, ať si sedne na postel, protože v mém pokoji bych se nemohla ani hnout, kdyby tam stál ještě on. Najednou se mě Gilbert zeptal na něco, čeho jsem se celou dobu bála: " A jak vlastně víš, jak se jmenuju a kdo jsem?"
Přeběhl mi mráz po zádech. Co mu mám říct? No, není cesty zpět, teď už mu to říct musím.
"No víš, ty.......nejenže jsi se dostal do jiného času, ale i do jiné reality. V našem světě jste vy, všechno, co se děje ve vašem světě -do puntíku- animované postavičky ze seriálu Hetalia"
"To je ještě lepší, než ty historky Alfréda" prohodil Gilbert s ironií v hlase.
"A co se vlastně stalo, než jsi dopadl sem?"
"No, zrovna jsem byl na bojišti s Ruskem, když on vystřelil z kanónu a mě to zasáhlo, ale naštěstí jen málo, tak jsem se zvedl a velel na ústup, ale pak jsem dostal ránu nějakou fialovou světelnou koulí a pak jsem měl jen černo, dokud jsi nezakřičela Prusko." To je situace.A není tu nikdo, kdo by mi poradil. Nezbývá, než počkat do rána a pořádně si to promyslet. To, že se tu objevil není jen tak a jestli jich tu je víc, tak teprve vězím v pořádný rejži. Mám možnost si to ověřit..... ale to až potom, co uklidím ty knihy.
Poté, co se mi podařilo uklidit knihy do původního stavu jsem se posadila do otočné židle a zapla počítač. Prusko na mě lehce vykuleně koukal. Já málem zapomněla. V jeho době vlastně ještě takovéhle vymoženosti nejsou. Jezdila jsem přes nespočet stránek, než se mi podařilo najít anime Hetalia. Pustila jsem jeden z mnoha dílů a nechala Gilberta, aby se díval na akce, které snad u každého vyvolají úsměv na rtech. Když to skončilo, dokázal ze sebe jen vymáčknout: "Na tuhle událost jsem málem už zapomněl" Jo, já bych taky neměla slov, kdybych zjistila, že jsem animovaná postavička.
"No fajn, je 5 ráno a já za chvíli vstávám do školy, takže ty 2 hodiny, než mě máma přijde vzbudit strávím tím, že vymyslím, kde budeš spát" prohlásila jsem a Prusko na to jen kývl.
Začala jsem chodit po pokoji sem a tam. Náš dům je poměrně malý, takže to holt nebude do určité doby žádný komfort, ale s tím se bude muset smířit. Dřevník? Ne, tak jsou samý hnusný potvory a to mu udělat nemůžu. Za závěsem? To stěží. Je to v kuchyni, kde je nejfrekventovanější část tohohle domu, takže to nepřipadá v úvahu. Stará garáž? To taky ne. Je tam nastěhovaná stará kuchyň a brácha si tam chová tu tarantuli. Tak kde?Přelétla jsem pohledem přes Gilberta a ani mi nemusel říkat, co si myslí, protože jeho pohled vypovídal o všem. "Zamítám!" řekla jsem a lehce zrudla. Ne na to ať ani nemyslí! Moje postel (ať už rozpadající se) = moje impérium. O tom si může nechat leda tak zdát. Prusko jen pokrčil rameny a nechal mě, ať přemýšlím dál. To by stačilo. Musím najít nějakou alternativní možnost, než najdu něco jiného.Přemýšlela jsem dál a snažila se ignorovat posměšný pohled mého návštěvníka. Co mám dělat? Je to tu moc malé a může si ho kdokoliv všimnout. V takovýchhle situacích by se člověk nejradši zahrabal hodně hluboko do země a na hodně dlouho by nevylez."Fajn, vyhrál si, ale nebudeš chrápat" Tahle situace mi byla dost nepříjemná, když uvážíte, že je člověk už tak dost nevyspalej a ve tři ráno mu do pokoje spadne Hetalijská postavička.

V sedm ráno, hned jak jsem uslyšela kroky, hodila jsem přes Gilberta Peřinu, aby ho nikdo neviděl a předstírala jsem, že už jsem delší dobu vzhůru a už se převlíkám. Mamka se tomu podivila, protože já a ranní dochvilnost jsme se nikdy neměli v lásce, ale nijak zvlášť se v tom už nerýpala. "Já teď půjdu to školy, takže to musíme vyřešit, tak aby tě nikdo neviděl." Šla jsem do koupelny a pro jistotu i zamkla. Vzala jsem z hřebíku vedle zrcadla klíč a odemkla dveře do dřevníku, odkud se dalo bezpečně dostat ven, aniž by nás někdo viděl. Proběhli jsme dřevníkem a pod okny domu, odemkla jsem branku a schovala ho v křoví, ve kterém jsme se vždycky schovávali, když jsme utíkali před nazlobenými sousedy. "Tady počkej, já se za chvíli vrátím"

V klidu jsem se oblékla a udělala si ranní očistu. Pak zbývalo jen jako obvykle vyjít ven a počkat na kamarádky, které po chvíli přišly. Celou dobu jsem se rozmýšlela, jestli jim to říct, nebo ne, nakonec vyhrálo ano.

"Ahoj holky"
"Nazdar!"
"Holky, přidržte se něčeho"
"Proč?"
"To se za chvíli dozvíte" uposlechli mě a já zalezla do křovíčka, odkud jsem vytáhla Gilberta, který byl z tohohle pozdvižení lehce na větvi.
"N-neříkej mi, že.." začala Eva opatrně.
"Jo, povím, spadl kolem čtvrté ráno i s knihama a já nevím proč"
Všichni na něj nechápavě koukali a pak se navrhlo, že bychom už měli jít.

Když jsme chodili na základku Sadová, vždycky jsme chodili přes lesy a kolem garáží, které si za celou svou dlouhou historii vysloužilo název: "Údolí úchylů", ale tentokrát, protože bylo třeba Gilberta někam usadit, protože kdybych ho nechala doma, někdo by si mohl všimnout, zavolal by na něj policii, tam by se zjistilo, že jako občan neexistuje a oni ho zavřou. A do školy s ním taky nemůžu, protože by každému přišlo podezřelé, proč se po škole pohybuje podivný muž s uniformou a pistolí, takže jsem mu řekla, ať počká na sídlišti blízko školy a když se ho někdo bude ptát, co tu dělá, ať jim řekne, že čeká na kamarády, že pojedou na cosplayadu. "To by mohlo zabrat. A ať tě ani nenapadne někam chodit, protože bychom tě nenašly"
"Rozkaz kapitáne" já jsem si jen povzdechla a pak jsme tryskem letěly do školy, protože to vypadalo, že dneska přijdeme nejspíš pozdě.

Den ve škole proběhl celkem dobře. Pár učitelům naše třída zkazila celý den a v bufetu zase byla fronta až ven a to prosím úhledná a to se nestává každý den, protože naše cházka z bufetu je dost neukázněná (a všichni jste nemožní!Jak by řekla učitelka výtvarky).
Když jsme přišli zpátky na sídliště, tak tam Gilbert ku podivu byl a dokonce tvrdil, že se celý den nestalo nic zvláštního. Šli jsme společně domů a cestou se ještě stavili na třešních.

Tento den proběh jako každý jiný pondělek. Já jsem jako každý den v pět odpoledne čučela do učebnic a Gilbert na mě jen koukal. Matka mě vyzkoušela (protože tvrdí,, že já nejsem schopná se na vyučování sama připravit) a vše bylo při starém. Už to vypadalo, že mladý Prusko nemůže do mého normálního života vůbec zasáhnout, ale zase nastala noc a já pořád ještě nevymyslela, kde by mohl pobývat.

Byla jedna ráno a mého psa opět popadla úzkost z odchodu jeho nevěsty a já opět nemohla spát. Docela jsem záviděla Gilbertovi jeho schopnost naprosto ignorovat svoje okolí, ale nezbylo mi, než počkat dokud se to chlupaté stvoření neuklidní.

Noc pokračovala klidně, dokud se neozvala rána a mé knihy opět spadly k zemi. Vypustila jsem z úst pár šťavnatých nadávek a pak se jala knihy opět sbírat ze země.
Když tu jsem narazila na jednu z mnoha mang, která se v důsledku pádu otevřela.
"Že by Hetalia?" podivila jsem se a chtěla se pro ni sehnout, ale oslepil mě proud bílého světla, když si konečně moje oči zvykly na to světlo, všimla jsem si, že Gilbert mizí. Když se vypařil úplně, světlo pohaslo a já si musela opět zvykat na tmu. "Co to sakra bylo?" pak jsem se ale podívala na mangu, a tam, kde dřív bylo po Gilbertovi prázdné místo, teď byl zase on.
"Tak se vrátil domů" musela jsem se usmát, konečně tu zas bude klid.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama